Celý Midtown se mění doslova před očima, zvlášť potom, co se rozrostlo nádraží Grand Central Station o pár bloků dál. Pozoroval ten shon a cvrkot kolem sebe a snažil se zapamatovat si co nejvíc.  Snažil se najít v tom nějaký řád a výhodu pro sebe. Támhle naproti u pekárny starýho O´Malleyho, fotříka Jimmyho ‚Pipsqueaka‘, přijíždí auto pro chleby pravidelně ve dvě odpoledne. ‚Shrewd‘ už věděl, že když šofér zmizí v krámě pro další bedny s chlebem, má dvacet vteřin na to, aby mu šlohnul aspoň jeden bochník z auta a zdrhnul. Kromě pondělka a středy. To na týhle ulici slouží támhleten svalnatej polda, Ezra Callahan, co nejde pro ránu obuškem daleko. Peter často přemýšlel, proč má přezdívku ‚Badge‘ (Odznak) a ne ‚Baton‘ (Pendrek), když pendrek ukazuje místním výrostkům mnohem častěji, než ten odznak. A vždycky se s tím točícím pendrekem za zadkem potuluje poblíž, asi mu taky voní čerstvě upečené pecny. Takže dneska je středa, sakra. Za pět minut se má objevit Marry zpoza rohu. Blonďatá kráska, co učí někde za rozkopanou a předělávanou Park Avenue v dívčí škole. Vrací se taky pravidelně krátce po druhé a ‚Shrewd‘ na ní rád kouká. Když prochází kolem něho, málokdy si odpustí obdivně písknout, aby věděla, že se mu líbí.

Vyhlížel jí trpělivě. A proč by ne? Nic jiného nemá stejně na práci. Kousek od něj zastavilo auto. Vystoupil z něj elegantně ustrojený chlápek s kloboukem a dlouhým kabátem. To jsou jiný hadry než ty moje, pomyslel si ‚Shrewd‘ a i když uvnitř byl plný obdivu a závisti, na chlapíka, který se k němu blížil, házel neutrální až pohrdavé pohledy. Až do první rány do břicha. Byla nečekaná. Byla bolestivá. A změnila Shrewdův pohled z opovržlivého na nechápající a zkřivený bolestí.

„Tak co, Shrewde? Co nového tady na Madison, co?“, začal chlapík dřív, než přešla bolest. Teď už ho ‚Shrewd‘ poznal. Jeden z „vojáků“ Bonannovi rodiny. Rodiny s velkým vlivem. Rodiny obklopené ganstery, gangy a tlupou šikovných lidí. Rodiny s dlouhými prsty, kterými ovlivňuje chod téhle čtvrti, tohohle města a kdo ví, kam všude sahá její vliv.
„Nevím o ničem, co by stálo za řeč, pane“, vyhekal ze sebe ‚Shrewd‘ a rukou se snažil si rozmasírovat zasažený žaludek. Kolem prošla Marry a nevěnovala mu ani pohled. Dneska žádný obdivný hvizd a mrknutí očkem. Dneska bolestné vzdychání a oči plné strachu.
„No tak to se asi změní, chlape“, zaburácel elegán a narovnal Shrewda o zeď dobře mířenou fackou. „Neslyšels, že by tu někdo nabízel spoustu peněz za dobře vychytanej úkryt? Co? Nevíš o někom, že by schovával jednoho úlisnýho křiváckýho úředníčka? Jestli jenom něco málo víš, koukej mi to říct, ty chlape mizerná…“
‚Shrewd‘ si olíznul koutek, ve kterém cigaretu vystřídala kapka krve z proraženého rtu a řekl: „Slibuju pane, že budu dávat větší pozor. Teď vím docela jistě, že na celý Lexington Avenue žádnej takovej křivák, jak o něm mluvíte, není. Nikdo nezná tuhle ulici líp než já, pane. A kdybych se něco dozvěděl, tak vím, v jakým baru mám hledat pana Bonanniho a jeho lidi a určitě bych tam zašel. Slibuju.“
„To bych ti taky radil, hochu“, prohodil elegán a nadhodil si dlouhý těžký kabát širokými rameny, aby zdůraznil svou převahu a klid. Překvapivě hned další větu ale začal poněkud smířlivěji: „A nemysli si, když dobře budeš koukat a poslouchat, tak ti možná přispějeme na nějaký lepší hadry, tyhle už se rozsejpaj, že jo. Škodnej rozhodně nebudeš.“
„A pane,“ zdvihnul oči stále ještě plné bolesti ‚Shrewd‘, když chlápek už skoro nasedal zpátky do auta. „Co vlastně udělal ten křivák a kdo to je?“
„Jmenuje se Vittorio Rosso a staral se o nějaký finanční věci moc vlivnejch pánů, chápeš. A pár šlupek se mu zadřelo za nehtama. Víc vědět nemusíš. Hledá ho teď pár lidí ze všech rodin, co tu jsou, to si piš. Takže se nezapomeň dobře dívat a hlavně nikomu nic neříkej, když to nebudu já nebo někdo od pana Bonanniho! A zastav se pozejtří v tomhle baru…“
Chlapík sáhl do náprsní kapsy a vytáhl z ní zlaté plnící pero a balíček pokerových karet. Zkušeným trikem protřelého karbaníka jím jednou rukou prolistoval. Nakonec z něj nepostřehnutelným pohybem té samé ruky vytáhl srdcovou sedmičku a na její rub něco naškrábal tím zlatým perem. Neodpustil si přidat na na líc karty plivanec a tím plivancem a malou výchovnou fackou přilepil tu sedmu Shrewdovi na pravou tvář.
„…víš kterým?! Možná bych měl pro tebe nějakou drobnou prácičku, když znáš tak dobře tuhle ulici.“

Auto se rozjelo a ‚Shrewd‘ si znovu rozmasíroval břicho, které pořád bolelo. Jak se zašklebil bolestí, z tváře se mu odlepila ta karta a po několika zdařilých zhoupnutím ve vzduchu přistála v prachu na chodníku před špičkami Shrewdových okopaných polobotek. Na červeném zadku karty stálo ostře řezaným a neučesaným písmem „roh Lexington a 52nd“. Kdo ví, řekl si, když koukal na to písmo, kterým píší spíš kluci z jatek a ne takovýhle nóbl páni. Třeba červená srdcová sedma znamená štěstí a tahle rána do žaludku byla osudová a třeba se mi ten samej žaludek naplní nějakýma dobrotama, když budu pozorně koukat kolem sebe a sem tam udělám nějakou tu službičku těmhle nóbl pánům…