RunArch

příběh objevených runových kamenů

Po mnoho let ležely hluboko v písku. Tak, jak šla století, se ocitaly čím dál hlouběji pod povrchem. Měly svůj osud zpečetěn a bylo zjevné, že všechen ten písek okolo je jejich posledním místem spočinutí, jejich hrobem.

Až jednoho dne se v písku těsně vedle nich objevilo něco nového a nečekaného. Špičatý kovový předmět, který se pravidelně zanořoval a vynořoval blíž a blíž k nim. Kdyby měly oči, dozajista by je třeštily překvapením. Kdyby měly ústa, dozajista by křičely strachem a hrůzou před blížícím se nebezpečím. Jenže neměly!
Byly krásné, barevné v nádherných odstínech a s prvními paprsky slunečního světla, které pronikly ubývajícím pískem v okolí, se blýskaly pod jejich náporem! Tím vzbudily pozornost lidí v okolí, kteří tam pracovali s krumpáči a lopatami. Ti je opatrně vzali do svých rukou a pečlivě si je prohlíželi. A pak začali opatrně hrabat v blízkém okolí, až je vyndali úplně všechny. Důkladně je opláchli vodou a ony se jim za odměnu svého osvobození z písku ukázaly v celé své zapomenuté blyštivé kráse.

Pak přišli jiní lidé a také na ně bedlivě hleděli. Brali je postupně do rukou, hladili je, obraceli, dívali se na ně zvětšovacími skly. Dlouze o nich mluvili, zapisovali si o nich všechny informace, které považovali za důležité. Začali je na stole pokládat k sobě, různě je převraceli, posouvali, rovnali do sloupečků. A kroutili u toho hlavami.
Jednoho dne, když opět ležely nablýskané na stole v laboratoři jednoho archeologického ústavu, se vedle nich objevila mladá půvabná vědkyně. Kdyby měly srdce, jistě by se jim rozbušila vzrušením. Kdyby měly city, určitě by pociťovaly okouzlení z toho, jak krásná byla. Ale neměly!
Vzala je postupně všechny do rukou a když odložila poslední z nich, řekla krásným měkkým hlasem: „Není pochyb, je to stará dávná stolní hra s runami a kameny!“