Byl jsem požádán Hankou Misery Charvátovou, mojí kamarádkou a zároveň správkyní naší herní skupiny Deskoherna Ptice, abych sepsal kratičké povídání o tom, jak jsem vnímal Albi Game Day (dále AGD). To je největší akce v roce od společnosti Albi, mimo jiné významného vydavatele moderních společenských her. Akce plná oznámení her na příští období, akce plná hraní her, akce plná setkání hráčů s významnými lidmi z toho českého deskoherního rybníčku. Ať sepíšu, co se mi líbilo, co se mi nelíbilo a tak dále. Tak to zkusím pár větami, což je u mě vždycky problém, neb jsem psavý člověk. Kupodivu nepíšu všema deseti a tím pádem jsou jakékoli moje pokusy cosi napsat pro mě časovou náloží… Ale co bych pro Albi a pro naší Deskohernu Ptice neudělal, že?🙂
Albi Game Day Keynote
Musím podotknout, že jsem nebyl na uvádění nových her v kině, ale sledoval jsem to na streamu. Odkaz na to video jsem Ti nalinkoval výše, klidně si to shlédni. No, sledoval je silné slovo…
V úvodní skvělé pasáži ze studia, nazvané Preshow, jsme se dozvěděli od Ondry Poštulky a Báry Joštové, jak bude večer probíhat a pár zajímavých postřehů k některým hrám. Prostě trochu té vaty, než začne přenos z kina. S trochou vlastní vaty, pardón, merche, přišel i Honza Cízner, takže tohle dvacetiminutové tlachání se celkem dalo skouknout podobně jako jsi ochotný koukat na nějakého předskokana na koncertě svojí hvězdy – neurazilo, nenadchlo, vyplnilo, ale pořád máš v zátylku mrazení, že ta hlavní hvězda je ještě v zákulisí.
Dole pěkně běželo odpočítávání do startu přenosu z kina, takže jsem, jakožto zvědavý divák, v pohodě konzumoval jimi servírovaný obsah a popoháněl číslíčka na obrazovce. Necelé dvě minuty před plánovaným začátkem přenosu z kina nás pobavily ještě „behind the scene“ záběry, protože nic se nerodí na první dobrou a dnešní technika prostě umožňuje libovolný počet záznamů a střihů a tak dále.
A pak to přišlo – v čase 21:20 ve videu se zřejmě začalo navazovat spojení s kinem a určitě začal technologický složitý cirkus, kterému my, lajci, nerozumíme. Běžela nekonečná smyška, která zaplňovala hluchý prostor mezi prostřihem z předtočeného studia do živého přenosu z kina. Nebyla nikterak zábavná a ani nikterak dlouhá – ta smyčka myslím. Bohužel jsem jí viděl na můj vkus až příliš mockrát a to už jsem nevydržel to čekání na přenos z kina a sprostě jsem utekl! Ano, sprostě jsem ze streamu utekl s tím, že to shlédnu ze záznamu, protože se to… jak to říct slušně… vleklo! Až do času ve videu 30:12 běžela ta smyčka, takže prakticky 9 minut nás Albi napínalo. Ale to já už tam nebyl, jak jsem napsal výše. Prostě, to přepínání do kina vidím jako fail, který se vlekl celých 9 minut a to je podle mě moc. Takže jsem tohle vlečení prostě přerušil i za cenu toho, že mi druhý den na AGD budou chybět nějaké informace a že se na to podívám dodatečně a později. Takže příští odstavce o videu s Keynote jsou psány z pozice, kdy AGD už proběhlo a já to dokoukal později.
A bohužel se to vleklo i potom. Ne výkon Davida Rozsívala. David zraje jako víno. Předstoupit před dav šílených deskovkářů mu nečiní problém. Je pohotový, umí improvizovat a to s přehledem. A umí mluvit a nestydí se. Je velmi neformální, takže si umí naklonit obecenstvo na svojí stranu, protože to získá pocit, že jsou součástí, že jsou „uvnitř“ veškerého toho dění. Takže podle prvního přenášeného vstupu z kina to mohlo vypadat na fajn večer pto ty v kině i u obrazovek, kteří vydrželi čekat.
Ale nebyl… Nejen Davidem se totiž prezentovalo Albi, za ním běželo spousta obsahu, přeevším upoutávky na budoucí hry. A vlastně skoro všechny upoutávky na hry promítané na plátno mě nudily. Byly prostě dlouhé a neukazovaly vůbec nic, než trochu nešťastně rozpohybované statické obrázky. Pořád dokola a ve smyčce se tam většinou lámaly nějaké postavy na grafice v pase, nebo prováděly nějaký paning a zooming po pozadí. A lámaly a paningovaly a zoomovaly opravdu dlouho. A asi to cítil i David, když se to v jednu chvíli pokusil odlehčit glosou, že je to i pro ty, kdo pomaleji čtou.
Takže i když Davidův výkon byl potleskuhodný, ty upoutávky mě štvaly. Hlavně z nich byl cítit stále stejný rukopis – trochu tady rozhýbeme ty namalované obrázky tím, že zlomíme v pase dva bratry, aby se jakoby hýbali a stejně zalomíme i toho legionáře s puškou… I když ten vlající prapor u Legií byl fakt super. Letící Široko a letící postavička z Etherfields vypadali skoro stejně, že to zmátlo i samotného Davida. Neber to tak, že bych snad do Davida šil. On tu svojí práci na jevišti odvedl skutečně dobře. A navíc si Davida nechci rozhněvat, bo stále ještě jsem ve hře v soutěži Den deskovek.
Takže s nějakými výhradami oznámení proběhla a já ani nijak nelituju, že jsem nebyl součástí toho dění v kině. Něco zaujalo, něco zklamalo, ale není na světě člověk ten, který by se zavděčil všem. I když z předvedených upoutávek bych si, kdyby to měl být jediný rozhodovací materiál, vybral hru pro doma těžko.
Přesto už mám doma Dva bratry, protože podpořit hru od Albi, Oldy Rejla, Ondry Cigánka a Ivana Dostála mi prostě bylo ctí… Tedy, prosím, neříkejte to našemu Ježíškovi, že vím, co mi přinese pod stromek, já budu dělat stejně hrozně překvapeného a ten pocit, až z té hry strhnu poprvé fólii, ten bude k nepopsání a pokusím se ho i zachytit na filmový pás!
Z dalších her, kupodivu podle upoutávky, která se vlekla setsakra, se těším na Rychlé šípy. Také zejména proto, že je to původní česká hra od Petra Vojtěcha. To téma Rychlých šípů, na kterých jsem jako každý malý kluk vážně ujížděl a chtěl prožívat dobrodružství jako oni, je mi totiž výrazně bližší, než velryby ničící svět od stejných autorů. Ale abych nebyl za barbara, použité uchošťoury opravdu nevyhazuju do záchoda právě proto, abych ochránil velryby a veškerou mořskou faunu.
Čeští autoři se musí navzájem podporovat, to se ví, takže doufám, že od někoho z nich dostanu jednou i já podporu pro svůj RunArch.
Z dalších uváděných her je v mém hledáčku ještě FrostPunk, ačkoli… Co se skrývá za ačkoli, to prozradím dále… Uvedu ještě Vinohrad, tam si češtinu určitě užiju. Což je možná pro některé, kteří mě znají a znají zároveň mojí neoblibu her od Stonemaier Games, určitý druh překvapení, ale ano, Vinohrad je dozajista fajn.
Moc mě potěšila slova Davida, že Albi čím dál tím víc chce šlapat do českých autorských her. To mě, jakožto skoroautora, hrozně moc zajímá. Moc bych si přál s RunArchem ve Dni deskovek vyhrát a být příští rok na AGD v oznámeních na rok 2024! Proto se mi hodně líbila pasáž videa s Janem Štěpánkem, autorem Atolu, vítězem prvního ročníku soutěže Den deskovek. Ilustrace od Michala Peichla hře Atol jenom prospějí a já věřím, že jednou Atol opravdu vyjde a bude to ten předskokan, který nám, dalším autorům ze soutěže, prošlape cestičku do produkčního plánu Albi.
Takže to by bylo z videa s upoutávkami všechno. Sluší se ještě jednou zopakovat, že poté, co jsem nevydržel sledovat devítiminutové přepínání ze studia na přímý přenos z kina, jsem video s upoutávkami opustil a jel druhý den na AGD bez odsledovaného streamu. Ze záznamu jsem si to pustil až mnohem později, když už bylo po AGD. Nemůžu ale říct, že by mi nějaká zásadnější informace z ohlášení při návštěvě AGD chyběla.
Albi Game Day – den první
Druhý den, 10.9.2022 jsme s dcerkou Karolínou, spoluautorkou RunArchu, nakráčeli do Kláštera minoritů sv. Jakuba, abychom se tedy podívali na největší deskoherní událost roku našeho budoucího chlebodárce. 🙂 Já miluju sakrální stavby a mám posvátnou úctu k umu našich předků, že tak krásné budovy a prostory dokázali vystavět. Nejsem věřící, ale jistou dávku respektu k takovým místům mám. Přesto musím konstatovat, že mě umístění takovéhle akce do těchto prostor nijak neuráželo a ani jsem na chvíli neměl pocit nějaké neadekvátnosti výběru místa. Samozřejmě primární účel takového místa byl pohybem takového množství zvědavců a organizátorů porušen. Ale OK, jak říkám, skousával jsem to bez nějakých větších pocitů provinění z neúcty k tomu místu jako takovému.
Krámek hned u vchodu mě překvapil množstvím her a dobrých cen a svobodou přístupu k nim. Člověk si je mohl vzít do ruky, osahat, přečíst zadní strany, pokochat se ilustrací na krabici. Prostě tohle bylo v pohodě.
Co mě trochu vyděsilo, to bylo množství lidí v hlavním sále. Ten doslova přetékal lidmi a bylo okamžitě jasné, že stolků je pro takové množství nedostatek a že spousta hry chtivých zájemců odejde z akce buď zcela bez zářezu, nebo maximálně s jedním. V tu chvíli bych asi raději uvítal nějakou velkou tělocvičnu nebo taneční sál. No, popravdě, my jsme se ke hře hned dopoledne nedostali skoro vůbec.
Naštěstí si nás odchytil český autor Jan Vodička, který nám představil svou vlastní variaci na Krycí jména. Ta inspirace byla zjevná, herní mechanismus odlišný. Nebyli jsme z toho nějak moc odvaření. Co nás ale doslova šokovalo, když jsme z jeho vyprávění a i z googlení zjistili, kolik her už vymyslel a vydal a kdo mu je dostal na trh. Úctihodná řádka a já se přesto o něm dozvěděl poprvé!?!? No, to pro mě byla šokující informace, že i když máte hry v portfoliu Albi (Empatia), Piatnik (Aport!) nebo DINO (Mágové z Hexanu), přesto můžete být pro mnoho lidí absolutně neznámý člověk. Dokonce i pro lidi, kteří se o vytváření her zajímají tak, jako já. No, tak nevím, kde se stala s panem Vodičkou chyba, jestli u mě, nebo u jeho her a vydavatelů.
Pak už jsme tak trochu spíš ztráceli čas obcházením dalších prostor kláštera, protože opravdu bylo nemožné někde získat stůl. Ani nebylo možno jít blíž do části, kde se natáčely rozhovory, převážně Petra Čáslavi s dalšími důležitými lidmi z deskoherní branže. Protože oni seděli zády do sálu, tak by stejně nebylo nic slyšet a navíc by člověk opruzoval v záběru. Takže i tuto kratochvíli jsme si rozmysleli. V té chvíli jsem sám sebe musel pochválit, že se mi podařilo na poslední chvíli těsně před půlnocí předchozího dne uzmout a zarezervovat místa v sále s předváděčkami. Takže jsme měli šanci, až nastane patřičná hodina, se dostat aspoň k anoncovaným hrám u stolů, u kterých jsme měli zarezervovaná místa. Pro nás, jako pro autory, to samozřejmě bylo i lepší z toho důvodu, že jsme si mohli sáhnout i na prototypy kolegů autorů.
Legie – sibiřská cesta
Ta hra nás celkem bavila, i když dost často jsme měli pocit, že něco nefunguje. Naštěstí byl s námi u stolu jeden z autorů a bylo vidět, že hru zná a že umí pomoci. Bylo zároveň vidět, že tématem žije a že ví, o čem mluví a o čem je hra. Nestihli jsme jí dohrát celou, protože časové sloty na jednotlivá představení byly hodně našponované. Hře ale dám ještě v budoucnu šanci. I když je pravda, že zasouvání barevných rámečků do obalů karet byl opruz a věřím, že finální verze to bude řešit jinak.
FrostPunk
Tady byl Herman celkem v pohodě, hru měl asi nastudovanou. Jenže paradoxně to bylo na obtíž. Pro svojí komplexnost není možné tuhle hru zahrát v takové časové tísni, takže se hra nakonec zvrhla v maratón pod vedením alfa hráče Hermana, protože jeho rady typu “no já vám ještě neřekl to a tohle, takže ve světle nových událostí by bylo jednoznačně nejlepší zahrát to tak a tak” se nakonec tedy proměnily na jeho sólo hraní se skupinou diváků, kteří nechápali úplně všechny konsekvence. Ale jinak materiálově krásně udělaná hra, možná až zbytečně přeprodukovaná. A na mě jsou tam moc malá písmenka na kartách.
Atol
Na tuhle hru jsme byli zvědaví hodně, protože jsme, jak už jsem psal, také účastníky Dne deskovek. No, tohle byl fail úplně ze všeho největší, bohužel. Hermanka se přiznala, že hru nahranou nemá, viděla jí poprvé včera, autor nebyl k dispozici. Prototyp byl ve stádiu jako v soutěži! Po skoro roce společné práce Albi a autora? Tak to nám úplně vyrazilo dech. Naštěstí jsme si hru ozvláštnili vlastními glosami společně s klukama z Coolnadeskovky z Liberce, což je banda neskutečně povedených týpků. Takže jsme se tak nějak prokousali hrou, nechávali Hermanku neustále v rozpacích a vesele jsme si navzájem požírali rybičky a rybky a ryby a někteří si dokonce troufli spolknout i hvězdici! No prostě tragédie. Nejenom špatný pocit z Hermanky, ale bohužel i ze hry samotné. Až jsme se začali obávat o osud RunArchu, pokud v soutěži uspěje. Ale nakonec jsme si řekli, že neznáme pozadí celého toho desetiměsíčního progresu Atolu pod křídly Albi. A že tudíž nebudeme soudit. A až dojde na nás a naší spolupráci s Albi, že budeme maximálně vstřícní a budeme se snažit RunArch vypiplat, aby ta krabice ten příští rok na předváděčkách byla!
Vysoké napětí
Tahle stará hra, to byla víceméně sázka na jistotu. I když “vykopávka”, my jsme jí nikdy nehráli a tak to byla super možnost se s ní seznámit. Herman byl skvělý, uměl to vysvětlit, hru kontroloval a nenásilně radil. Za 35 minut jsme byli u konce a ačkoli poraženi, odnášeli jsme si pocit ze super zážitku a z dobré hry. Hra se neprodává volně, ale jen jako součást Albi balíčků, které mění svoje názvy a podmínky tak rychle, že se v tom neorientuju. Ale věřím, že to jednou pochopím a stanu se šťastným majitelem her z balíčku Albi Exkluziv Super Trooper Plus Advanced Early Package…
Kluci z Coolnadeskovek, se kterými jsme se seznámili u hraní Legií, si ještě vyzkoušeli ISS Vanguard a pěli na něj chvály. I když největším prožitkem pro ně asi bylo to, že hru hráli společně s Alfboardem, z kterého byli úplně vyřízení, prý je to skvělý chlapík s ohromným přehledem o hrách. Tak aby ne, vždyť má na půjčování her skvělou hernu Kavenu v Plzni a to místo a město prostě deskovkama žije.
A když už jsem je zmínil, koukněte občas na Instagramový účet kluků z Coolnadeskovky, protože do toho v poslední době se snaží šlapat a snaží se dělat kvalitní obsah.
No a tak jsme vlastně probendili skoro celý den dole v předváděcí místnosti. Občas vylezli na vzduch, abychom mohli zahlédnout i další celebrity z deskovkářského či společenského života, jako třeba Dagmar Jandovou z televizní soutěže Na lovu. I Mikoláš Tuček tam byl, dával rozhovor, ale mě se k němu nepodařilo proniknout. Nebo jsme potkali právě kluky z Plzně z Kavenu a JOUOBu – Alladjexe, Oskara a McQ. Prohodili jsme pár slov s Ondrou Sekaninou, autorem The Richest Pirate, s Davidem Navrátilem z BoardBros, s Petrem a Jindrou z TimeSlug Studia, zahlídnul jsem Oldu Rejla, když zrovna mrznul a to doslova, u FrostPunku v běhu před námi. No prostě byli tam skoro všichni důležití v tom českém deskovkářském rybníčku. A samozřejmě nesmím zapomenout na Petra Čáslavu z Deskofóbie, který tam skvěle moderoval vstupy a rozhovory. Ty sice byly přenášeny ven na velkoplošnou obrazovku, ale nikdo to tam nesledoval. Za prvé tam byla zima, a za druhé to místo nebylo nejšťastnější. Ale jinak nápad a záměr dobrý. Nakonec jsme našli i velmi zastrčené stojany s fotografiemi soutěžících z druhého ročníku Dne deskovek, tedy i naší fotku. A fotky nebo výtisky krásných rybek od Michala Peichla, buď z Akvárka, nebo pro Atol.
Albi Game Day – den druhý
Druhý den už jsme na AGD nejeli, protože jsme pokládali věnce za oběti teroristických útoků jedenáctého září dvatisícejedna. No, to malinko přeháním, ale je fakt, že v tenhle den se vždycky snažím trochu zabrzdit a uvědomit si, že nejen hrou je živ člověk a že je třeba občas vzpomenout i na ty, kteří za tu svobodu položili životy, ať už vědomě, nebo nechtěně jako oběti válek nebo terorismu.
Někdy příště…
Prostě jsme si AGD užili. I když bych si dokázal představit jiné, větší místo a o málo lepší organizaci, asi to svůj účel splnilo. Pro nás, více zasvěcené, asi určitě. Ale takový ten “běžný návštěvník”, ten mohl, podle mého soudu, odcházet s pocitem přehnaně přeplněného sálu, kde si ani nemohl nic pořádně zahrát, protože se ke stolku s nějakou hrou vůbec nedostal. V tomhle směru je asi prostor sokolského Tyršova domu, kde pořádá Jakub Těšínský a spol. svoje Deskohraní, prostorem vhodnějším. I když já bych se příště přimlouval za óbrovskou tělocvičnu 🙂
Tak zase někdy příště a děkujeme všem z Albi za fajn zvládnutou akci.